Aktuální Zprávy

Zopakují Češky senzaci? Čeká je čtvrtý tým světa Polsko

Jednu překvapivou výhru už mají na kontě, nyní je čeká druhé vystoupení. České volejbalistky se v čínském Nankingu představí proti dalšímu favoritovi. Po domácím výběru je čeká Polsko. Sport.cz nabídne z utkání, které začíná v 9:00, podrobnou online reportáž.

---=1=---

--=0=--

---===---

Čas načtení: 2025-07-14 09:16:23

Banky odhalují karty: Zopakují silné výsledky z minulého kvartálu?

Druhá polovina roku je už dva týdny uzavřená, což znamená jediné – další výsledková sezóna je tady! Jak se vedlo velkým bankám, ale i TSMC nebo Netflixu? A co inflace a Fed? Článek Banky odhalují karty: Zopakují silné výsledky z minulého kvartálu? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-02-09 00:00:00

Páteční glosa IVK: Někteří jsou ohledně eura nepoučitelní

V listopadu 2022 jsem, v okamžité reakci na tehdejší vystoupení paní Pekarové Adamové na konferenci TOP 09, nazval svou páteční glosu „Nezahrávejme si s eurem“. Ta platí stále. Pořád vymýšlím nové argumenty, ale je to marné, lidé jako naše předsedkyně Poslanecké sněmovny a náš ministr pro Evropu nečtou. Argumenty neposlouchají. O argumenty jim nejde, jde jim jen o jejich politické kariéry. Proto zopakuji počáteční věty mé tehdejší glosy.

Čas načtení: 2024-02-08 18:46:00

Čeští fotbalisté se v Lize národů utkají s Albánií, Ukrajinou a Gruzií

Paříž - Čeští fotbalisté si ve čtvrtém ročníku Ligy národů zopakují loňské souboje s Albánií, s níž se utkali v uplynulé kvalifikaci mistrovství Evropy. Dalšími soupeři svěřenců nového trenéra Ivana...

Čas načtení: 2020-10-14 12:42:41

Z dopisů dvou dam: Sára píše Ayaan (I.)

Vážení a milí, přišel čas zase něco přeložit. Tentokrát jsem zvolil výměnu dopisů mezi dvěma ženami, které by člověk měl znát jménem. Ta jedna se jmenuje Sarah Haider, ta druhá Ayaan Hirsi Ali a obě se – za cenu velkého osobního nebezpečí – vzbouřily proti islámu, do jehož železné náruče se kdysi narodily. Jedna v Pákistánu a druhá v Somálsku, ale jinak byly jejich osudy v mnohém podobné. Tentokrát si píšou o „woke“ hnutí, onom druhu fanatického progresivismu, který se tak těžko definuje, ale už dostal řadu lidí do kolen (a nejen symbolicky). Zvolily přitom formu dopisů, která trochu připomíná staré dobré předválečné časy. Je škoda, že tento druh obřadné zdvořilosti se na internetu neujal. „Woke“ hnutí ovládlo kulturní a intelektuální instituce „Milá Ayaan, Dovol mi začít něčím, o čem doufám, že je snad zřejmé: jsem nadšena a poctěna tím, že můžeme vést tuto konverzaci. Ještě větší radost mám z toho, že naše konverzace se nebude točit kolem tématu, které by od nás lidé očekávali – islámu. Místo toho se soustředíme na fenomén, kterému se obvykle říká hnutí „woke“. Nicméně „woke“ se, jak už si povšimlo mnoho lidí, zase tolik neliší od náboženství, takže naše zkušenosti s excesy islámu se budou velmi hodit. Byl to ve skutečnosti právě můj aktivismus v náboženských záležitostech, který mě k této věci před mnoha lety přivedl. Když jsem začala poprvé veřejně hovořit o islámu, rychle jsem zjistila (stejně jako Ty), že ti, od kterých jsem očekávala, že budou na naší straně, na mne hledí s podezřením. Má kritika islámu byla založena na těch samých principech, o kterých liberálové tvrdili, že je zastávají, a přesto jsem od nich dočkala rychlého odmítnutí. Tohle chování mě zarazilo a zmátlo, a tak jsem se rozhodla jej prozkoumat blíže. Velmi rychle se ukázalo, že neochota kritizovat islám ve skutečnosti neměla nic společného s islámem. Nestačilo by tedy mé kolegy liberály pouze dovzdělat – kořenem problému nebyl v jejich případě nedostatek znalostí. V průběhu předešlých desetiletí se v liberálních a pokrokových kruzích zakořenila nová ideologie; spisovatel a kulturní kritik Wesley Yang ji nazval „následnickou ideologií“, ale dnes jí běžně říkáme „woke“. Ve svém jádru je to delegitimizační ideologie zaměřená přímo proti základům hodnot humanismu a osvícenství. „Woke“ není jediným hnutím, které úspěšně využívá těch samých mechanismů jako náboženství. Ale dosáhl ohromujícího úspěchu, protože se mu zároveň podařilo vyřadit ze hry liberály, kteří by se jinak možná proti náboženským impulsům postavili. Dosáhl toho využitím našeho instinktu starat se o druhé a také nemilosrdným využitím sociální dynamiky k rozdrcení odporu. Než se do tématu zanoříme příliš hluboko, chtěla bych rozvinout postřeh, který jsem dříve učinila v našem osobním rozhovoru a který Tě podle všeho překvapil. Zopakuji jej tedy zde i pro naše publikum: myslím si, že to, čeho jsme svědky, není začátek otevřené války, ale její konec. „Woke“ hnutí rozhodným způsobem zvítězilo. Ale nikdy není vše ztraceno a nechci tady vyzývat ke kapitulaci. Můj přístup je založen na pragmatickém optimismu: abychom s tímto hnutím mohli bojovat – a bojovat s ním musíme – je nezbytné porozumět tomu, co nás čeká. Dovol mi tento názor krátce zdůvodnit. „Woke“ hnutí zvítězilo, protože ovládlo naše kulturní a intelektuální instituce. Téměř všechny naše vzdělávací, mediální a neziskové organizace (a to včetně velkých distributorů grantů) postupují jedním směrem. A zároveň globální elita téměř jednomužně vyznává tuto novou sekulární víru. Jen jeden malý příklad: ačkoliv mu protestující postavili před dveře gilotiny, tak nejbohatší člověk světa není nepřítelem „woke“ hnutí. Jeffovi Bezosovi patří Washington Post a ne Breitbart, a jeho bývalá manželka slíbila dát na různé progresivní kauzy tři čtvrtě miliardy dolarů. Jako užitečná mi přijde i tato analogie na téma, které je nám dvěma až příliš dobře známé. Víme, že džihádisté se nerodí z ničeho nic – ve vakuu. Pokud někde mohou existovat ve větších počtech, je to tím, že je širší společnost tiše toleruje. Na základě počtu džihádistů z dané země tak můžeme odhadovat, jak velká je míra jejího odhodlání bránit myšlenky svobody a tolerance. Vrátíme-li se zpátky „woke“ hnutí, není nijak divné, že New York Times najaly a hájí zaměstnance, který hovoří o běloších jako o „psech ochcávajících hydranty“, ale otisknutí článku od amerického kongresmana vedlo k masivní revoltě mezi zaměstnanci. Podmínky potřebné k rozkvětu extremismu již existují. Dveře jsou otevřeny; stačí jimi jen projít. Na to se dá namítnout, že většina Američanů se k „woke“ hnutí nehlásí. Ano, myslím si, že to je pravda. Také si ale myslím, že na tom nesejde. Pokud tolik našich základních institucí se jednohlasně hlásí k hodnotám až sektářského charakteru, pokud nejbohatší a nejmocnější z nás pravidelně veřejně předvádějí rituály jediné víry, na preferencích průměrného Američana nezáleží. Podle toho se musíme zařídit. Abych to řekla dramaticky: nebojujeme s barbary před branami, pouštíme se do vzpoury proti impériu. Svůj první dopis bych zakončila zde. Těším se na to, až budeme toto téma prozkoumávat spolu, a ráda si poslechnu tvé myšlenky ohledně toho, co s věcí dělat.“ Konec dopisu. Podobnosti mezi fanatismem džihádistů a jedovatou nenávistí internetových davů Podobnosti mezi fanatismem džihádistů, kteří chtějí nastolit vládu Alláha hrůzou, a mezi jedovatou nenávistí (ne vždy jen) internetových davů, které usilují o něčí exemplární potrestání až zničení proto, že řekl něco, co se dotklo rychle se měnících tabu, si asi všimlo více lidí. Jsem rád, že tuto myšlenku potvrzuje i Sarah Haider, která se v islámském světě narodila a za svoje odpadlictví byla vystavena tvrdé šikaně a hrozbám ze strany bývalých spoluvěrců. „Cancel culture“ a „woke“ hnutí se zdá být naším ekvivalentem wahhábismu. Nicméně tím, že dotyční jedinci vyhrožují a zuří jen po internetu, mají větší šanci na úspěch. Krvavý terorismus, jakého se dopouštějí příznivci Islámského státu, vzbudí v ohrožené populaci kromě hrůzy i vůli k odporu. Nebyli bychom na světě, kdyby naši předci ve vhodný okamžik neuměli vzít do ruky zbraň a postavit se agresorovi. Skoro v každém z nás je zabudován nějaký limit, kdy se přestává utíkat a vyjednávat. Hrozba sociální ostrakizace je daleko zákeřnější a efektivnější. Vyvrhelové a psanci měli vždycky těžký život, protože je odmítla vlastní společnost. Proto může být „cancel culture“ úspěšnější než celé tažení sebevražedných atentátníků. Mimochodem, ten postřeh k tomu, že lidé, kteří začnou na člověka vrčet v momentě, kdy se opře do islámu, tak ve skutečnosti vůbec nečiní kvůli islámu samotnému, je docela platný i tady v České republice. Když se (vzácně) do takové situace dostanu, ptám se dotyčného, čím se mu to náboženství líbí a jaké konkrétní prvky islámu by přivítal u nás doma jako obohacení. Vesměs jen zírá. Ten rozpor mezi teoreticky hnanou potřebou „vítat a tolerovat“ a mezi praktickou absencí důvodů pro ono vítání a tolerování je docela zjevný. Posvátná hrůza a strnulost Ještě jednu věc jsem chtěl k dnešnímu článku poznamenat. Když se podíváte na životopis Sarah Haider na Wikipedii, píše se tam, že její cesta k odmítnutí islámu začala na střední škole. Jeden její kamarád, ateista, jí tisknul různé hrůzné citáty z koránu a bez komentáře jí je předkládal ke čtení. Sarah, která korán pořádně neznala, se rozhodla, že mu ukáže, že nemá pravdu … a začetla se a zjistila, že pravdu má, a že kontext veršů je někdy ukazuje ještě v horším světle. Umím si až moc dobře představit, že ve „woke“ škole by taková aktivita byla považována za projev nenávisti a proti jejímu kamarádovi by zasáhlo buď vedení, nebo nějaký narychlo povolaný odborník z organizace zabývající se potlačováním nežádoucích řečí a gest. Jenže pak by se Sarah celý život klaněla bohu, kterého přitom znala tak málo, že si ani nebyla vědoma jeho horších stránek. Pokud má společnost existovat jinak než ve stavu posvátné hrůzy a strnulosti, musíme riskovat, že naše slova a činy někoho urazí. A nesmíme to mít zakázáno zákonem. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-29 20:13:04

Hector Tizón: Strasserova žena (ukázka z knihy)

Německý inženýr Strasser přijíždí do odlehlých končin severní Argentiny. Má zde řídit stavbu mostu, který spojí dvě místa, nikdo však dost dobře neví jaká. Se svou ženou Hilde, která ho doprovází, oba prchají z Evropy zmítané válkou ničící svět, přinejmenším ten, který znali. Ale tam, v oné zvláštní krajině, uprostřed horka a neustálého deště, mezi domorodci, kterým nerozumí a jimiž opovrhují, se střetávají s tím, čemu zřejmě chtěli uniknout ze všeho nejvíc: se vzpomínkami. A s myšlenkami na to, co už se nedá vrátit zpět. Hilde se upíná ke smyslné touze a stesku a k přemítání nad sebou sama a svým životem, zatímco Strasser dává průchod svým násilnickým choutkám, jež v něm do té doby dřímaly. Pak je tu Janos, Strasserův maďarský pomocník, pohybující se v těsné Hildeině blízkosti, který do jejich trojúhelníku vnáší napětí, jež by mohlo nadobro skoncovat s jejich životy, nebo je naopak obdařit hledaným smyslem. Ve snové, takřka epické atmosféře, která do děje vstupuje jako další postava, nám Tizón s jemným, vytříbeným lyrismem příznačným pro jeho prózu odhaluje nejasné tušení: že touha je látkou, z níž je utkáno ticho, opuštěnost a samota Ukázka z knihy: V tom tak vleklém podvečeru kráčela po stezce vedoucí mezi lapachy. Muži se ještě nevrátili od řeky. Na konci verandy kdosi umístil svítilnu, aby přivábila hmyz poletující v rozsvíceném domě. Zaslechla Tilovu harmoniku a bezmyšlenkovitě vykročila k baráku. Vypadal opuštěně. Přiblížila se k malému oknu vedoucímu do zanedbané zahrady se suchým révovým loubím a chlebovou pecí. I uvnitř baráku se svítilo, mdlé světlo stěží prozařovalo bledý podvečer panující venku. Naklonila se do okna a spatřila ho, jak s harmonikou v klíně sedí shrbený u stolu. Zpíval nebo si tiše pobrukoval píseň, kterou buď dobře neuměl, nebo se teprve začínala rodit, opakoval její první sloky stále dokola a doprovázel je sténavými tóny nástroje. Tilo měl za uchem karafiát a na čele přilepený černý, lesklý pramen vlasů. Když jej tak pozorovala, najednou znovu cítila, že je sama sebou i jinou zároveň, a že to byla ta druhá, kdo šel až k baráku a potají se dívá, a když si to uvědomila, rovněž cítila, že jí to dělá dobře. Odjakživa snila o tom být sama sebou i jinou současně. Být dvěma, jednou, která bude dělat to, co se ona sama v hloubi duše necítí s to udělat, jednou, která bude trpět a užívat si za tu druhou, oběma dvěma najednou: jednou, která bude zbabělá, a druhou, odvážnou, aby ten druh vnitřní lži fungoval bez výčitek. Být jednou a současně i druhou pro intimní alibi rozkoše a bolesti a paměti a zapomnění. Tóny harmoniky hned v zárodku utichaly, někdy zněly tlumeně dál, a on pak na papír, který měl na stole, zapisoval verše, jež podle všeho skládal. Viděla světlo jeho očí upřeně zírajících do lampy, které záhy přivíral, zatímco si jakoby pro sebe zpíval, ale ona ničemu z toho nerozuměla, třebaže to znělo povědomě a libě. Chtěla na něj zavolat, ale když se pokusila více vzpřímit, stín, překrývající ten její, ji přiměl se přihrbit. Byla to stařena, která mlčky přistoupila k oknu a pomalu, leč rozhodně je zavřela, jakoby z ostychu či ze strachu. Hilde, tímto gestem udivená a ponížená, se chtěla rozběhnout pryč, ale stařena ji chytila za ruku a křikla: „Pojď!“ Když pak vedle sebe seděly na suchém kmeni mezi fíkovníky, stařena mlčela a nedívala se na ni, ale pak řekla: „Však vím, jak ženy při poslechu hudby jihnou.“ Najednou měla pocit, jako by se do toho okamžiku vměstnal celý její dosavadní život, všechny její vzpomínky, představy a sny, věci smyšlené i skutečné, její obavy, zoufalství, její samota a její opuštěnost se vmžiku spojily v cosi nejasného a nezvyklého, co bylo všemi věcmi a všemi pocity najednou, jako promíchaný, živý a nepoužitelný obsah kufru dávno zapomenutého na půdě, a také cítila, že celý její život byl jakýmsi nutkáním, jakousi neurčitou a nezadržitelnou touhou stát se tím, kým zřejmě není. A stařena ještě řekla: „My ženy se díváme na muže tak, jako se dívá do plamenů.“ Doposud ji držela za ruku, a když si to uvědomila, vylekaně či zahanbeně ji pustila. „Chci jít,“ hlesla. „Ano i ne,“ prohlásila stařena. „Jako lišáci.“ Teď Hilde plakala, ale necítila tíseň ani bolest. Obě nadále seděly na kmeni stromu a už byla noc. „Co se to se mnou děje?“ chtěla vědět, a možná ani nečekala na odpověď. Stařena řekla: „Jazyk tvé hlavy a tvého srdce nejsou v souladu. Ale nejsi svéhlavá. Tažný kůň nemůže být lišák.“ Stařena se zdála být veselá, ačkoli její gesta a jemné posunky byly vážné a pomalé. Vzápětí dodala: „Žena je vždycky hospodyní. Přistupuje k ohni, aby ho oživila, ne ho uhasila.“ „Chci už jít,“ řekla Hilde. „Je pozdě a je mi zima.“ Najednou se vrátil onen obraz padajícího sněhu za oknem. Její niterná samota tváří v tvář jiné stařeně, neurčitá bolest vidět, cítit, zapomenout, vzpomínat uprostřed mlhavého šumu světa, kde ji v jednom takovém podvečeru nemohlo nic zranit, skrytá, jakoby zemdlelá, během zlomku svého života chráněná a sebejistá, zatímco venku bylo všechno šedé, chladné a bouřlivé, třebaže se tu a tam ozývaly přerývané tóny harmoniky připomínající melodické chrčení, aby záhy utichly. „Nesmíš poslouchat,“ řekla ta druhá. Už se na ni nedívala, ani ji nedržela za ruku a vypadala starší a ubožejší či bezbrannější a bázlivější. Hilde zdálky viděla, jak se na verandě domu rozsvítila lampa, jako rodící se noc, jako uklidňující představa důvěrně známého břehu, kde je vše povědomé a pochopitelné, ale zároveň cítila potřebu tento okamžik završit, nenechat ho otevřený a bez odpovědi. Už byla noc, sotva na sebe viděly. A ona, která vždycky odmítala být chápána, kterou projevovaná shovívavost ostatních ponižovala, která pro sebe ubránila slast z vědomí své vlastní osamocenosti a odlišnosti, se teď naopak jaksi nepochopitelně cítila neúplná a osiřelá, a znovu vzala do rukou stařeninu dlaň, chladnou a tvrdou jako suchý hrozen, a zeptala se: „Matko, co se to se mnou děje?“ Harmonika už nehrála. Noc byla bledá a zlověstná a stařena pravila: „Nic. Přebývá ti to, co by ti mělo scházet. Jako všem ženám.“ Pak už ji nespatřila. Hilde nejprve vykročila směrem k světlu lampy v domě, a pak se k němu rozběhla. Strasser se možná poprvé cítí zmatený. Začíná se domnívat, že ztrácí kontrolu nad situací a že nastávají další, nepředvídané okolnosti, které se snaží překonat provokací. Chce hrát vabank, buď všechno, nebo nic, i když v jádru touží možná prohrát, a právě v tom spočívá jeho slabost a netrpělivost. Necítí žádný klid. Rozhodli se vytáhnout stůl a jíst ve stínu palem, naproti verandě obrácené na východ. U stolu seděli jen oni tři. Polévka byla jako obvykle první chod, s druhým chodem otálí. Kolem se potlouká a zdánlivě lhostejně slídí hubený tmavý kocour, který se k nim co chvíli připlíží, aby se hned zase vzdálil. Strasser sedí v čele stolu, příliš velkého pro tři osoby, Hilde a Janos každý z jedné strany, vedle něj. Kocour se přišourá a Janos hodí na zem kus chleba namočený v polévce. Když se jej kocour chystá sežrat, Strasser na něj dupne, kocour slabě zamňouká a odběhne. Tato gesta se dvakrát, třikrát zopakují. Hilde pozoruje s hlubokým zájmem oba muže, kteří se na sebe nedívají, třebaže se jeden před druhým mají na pozoru. Strasser stahuje rty do přihlouplého, otupělého úšklebku. Janos hodil na zem další kus chleba, ale kocour už k němu nepřiběhl, a tak zvíře zvedl ze země, položil je na stůl a strčil mu čumák do svého vlastního talíře, aby se napil polévky. Strasser se hlasitě zasmál a nepřestal se smát ani poté, co Hilde za Janosovými zády proklouzla pryč. Jeden ze zedníků, kteří pracovali na nejvyšším pažení stavby mostu, spadl mezi kameny na břehu a zůstal nehybně ležet na zádech, s otevřenýma očima a vyděšeným pohledem, aniž ze sebe vydal bolestný výkřik či pronesl jedinou hlásku. Poté co byl na narychlo zhotovených nosítkách přenesen do baráku pro nádeníky, v podvečer zemřel. Ihned po skonání, když o tom ještě nikdo nevěděl, k němu přistoupila stará Eduviges a na boční straně krku mu otevřela malou ránu, dříve než by bylo pozdě a on už nemohl krvácet. Malý rudý pramínek mu skropil košili. To však stačilo. Věděla, že nejmilovanější mrtví jsou ti, kteří zemřou na vykrvácení, ti – chtěla říct –, z nichž život odplývá jako řeka, bez násilí a hádek, a kteří začínají umírat jakoby ve spánku či snění. Znali jen jeho přezdívku, nikoli jeho jméno, a bděli u něj celou noc, kdy ležel na stole, dokud jeho kolegové nevyrobili rakev z téhož dřeva, jež používali pro výdřevu. Chladné zimní sluneční světlo zaplavovalo podvečerní hřbitov. Průvod se šine po pěšině a nese rakev. Noc, kdy u něj bděli, byla jasná a studená, doprovázená lahvemi ginu, které si tito muži, pro něž je smrt jen běžnou událostí lidského života, podávali z ruky do ruky. Mrtvolu umyli vodou z řeky a rakev pak vyplnili květinami. Neměli jich dostatek, a tak je nahradili papírovými, které vyrobily ženy. Květiny a smrt, vždy smíšené, a papír, stejně tak pomíjivý jako život. Průvod byl všemi následován – na železniční stanici vyzváněly zvony – až k okraji jámy. A když se rakev pokoušeli spustit dolů, provazy se zpřetrhaly a rakev spadla prudce na dno a rozbila se. Nikdo nedokázal potlačit smích. Běželi pro hřebíky a nářadí a mrtvolu opět vytáhli nahoru. Znovu ji uzavřeli do rakve spolu s roztroušenými květinami a pak ji pomalu spustili do jámy. Někteří se pokřižovali. Hrob byl zaházen a pokryt kameny. Smrt coby podívaná zmizela. Hector Tizón (1929–2012) byl argentinský advokát a diplomat, na sklonku života soudce ve své rodné provincii. Patřil mezi nejvýznamnější španělsky píšící romanopisce, jeho dílo bylo přeloženo do hlavních světových jazyků. V roce 1996 obdržel z rukou francouzského premiéra vyznamenání Rytíř řádu umění a literatury. Jeho román Luz de las crueles provincias (Světlo krutých provincií) obdržel roku 1999 cenu Dva oceány, jež se ve Francii udílí nejlepšímu latinskoamerickému románu. V češtině doposud vyšly jeho knihy Krásy světa, Dům a vítr, Muž odjinud, Starý voják a U kolejí. Přeložil Jan Machej, nakladatelství Runa, Praha, 2020, 1. vydání, 110 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-06 13:24:06

Richard Corben stvořil nepřekonatelné komiksové verze veršů a povídek Edgara Allana Poea

Duchové mrtvých amerického scénáristy a kreslíře Richarda Corbena (*1940) jsou působivou komiksovou adaptaci jistého výseku z díla Edgara Allana Poea. Jeho práce přitom Corben obvykle umocňuje, aniž si vždy vybírá ty nejznámější. Dostal tak do pevných desek své knihy hotový příval děsu i poezie vytvořený z básníkova díla let 1827–1846. Přesně řečeno se jedná o verze sedmnácti Poeových povídek a básní – výsledných adaptací je sice pouze patnáct, ale oprávněně: ve dvou případech došlo k (účinnému) sloučení původních děl. Próz je přetvořeno jedenáct a celek knihy je proložen i působivým zpracováním sedmi Poeových básní. Hned tou úvodní se měly čest stát titulní Duchové mrtvých, i když právě oni nejsou, kdo ví proč, převedeni do obrázků. Následují promyšlené a kresebně nečekané adaptace básní Osamělý, Město v moři, Spící a Očarovaný palác. Poslední z nich se – kupodivu – vyskytuje v rámci adaptace prózy Maska Rudé smrti, i když je odedávna součástí povídky Zánik domu Usherů. Poeticky řada vrcholí ve svazku adaptacemi básní Červ dobyvatel a Havran a smí se to zdát odvážné a překvapivé, ale kromě Duchů mrtvých a Červa dobyvatele, které přeložil Josef Hiršal (1920–2003), se zde překladu veršů zhostil vydavatel Václav Dort. Ten navíc upravil i překlad Očarovaného paláce od Josefa Schwarze (1915–2003). Překlad Havrana je od Martina Pokorného a – podle Dortova mínění – jde o zatím nejdokonalejší českou verze této básně. Zbytek svazku tvoří pak do komiksů převedené prózy a jde o vesměs zdařile rozlousknuté překladatelské oříšky již mnohokrát osvědčeného Jana Kantůrka (1948–2018). Autorem úvodu knihy je M. Thomas Inge, profesor humanitních věd na Randolph-Maconově univerzitě ve virginském Ashlandu a místopředseda společnosti kurátorů Muzea Edgara Allana Poea v Richmondu. Inge odhaduje, že jenom od války se vynořilo přes tři sta komiksových adaptací Poeových povídek a básní. A není divu, neboť každý známý, ale i méně známý tvůrce kreslených seriálů se během kariéry nechal aspoň jednou inspirovat Poem. „Jen jeden jediný však zasvětil větší část životní práce adaptacím jeho povídek a básní,“ zvíme, a to právě Richard Corben, etablovaný v této oblasti již od 60. let. Inge dokonce Corbena označuje za „hlavního hybatele komiksové scény“ a sami musíme uznat, že tento umělec si vypracovat neopakovatelný styl. „Corbenova představivost posunula hranice vizuálních možností komiksového umění novým, netušeným směrem,“ zdůrazňuje Inge a připomíná rok 1974, kdy se zrodil Corbenův Havran. Jeho tvůrce prokázal, že má to samé oko pro grotesknost, jakým disponoval právě Edgar Allan Poe. Corbenovy interpretace původních dějů jsou vždy nesmírně originální, ba lze je označit za vize. Ke svým oblíbeným Poeovým básním a příběhům se kreslíř opakovaně vracel a při jejich zpracovávání postmoderně využil trochu popového prostředku, zcizeného z klasických hororových komiksů vydavatelství EC Comics z 50. let, kde každý z příběhů uváděli buď „Stará čarodějnice“ anebo „Strážce krypty“ anebo alespoň „Strážce sklepa“. Corben si vybral to první a vlastní čarodějku pojmenoval Čarodějnicí Meg. To ona každý z příběhů uvádí a také uzavírá, přičemž jenom někdy se stává jejich součástí. „Meg je ošklivé stvoření, sexuálně obojetné,“ konstatuje Corben. „Někdy dost neomaleně vstupuje do děje, avšak právě její ironický přístup a sarkastické poznámky dodávají příběhům další významovou vrstvu.“ Po básni Duchové mrtvých (1827) začíná kniha adaptací skladby Osamělý (1829), ale Richard Corben čtenáře věru umně mate! Propojuje zde sny a noční můru i skutečnost do takové směsice, až složky vzájemně neodlišíme. A máme po právu úděsný pocit, že sny vždy byly odrazy některého ze světů za hranicí lidského bytí. U Města v moři (1831) využívá Corben jen začátek a konec básně, střed plní příběhem kapitána, ztrativšího v moři celý náklad. Je souzen duchy a do čí jim vpálí, že přece nepohřbil „nic cenného“. A loď byla ostatně pojištěna. Odhalí se nicméně, že náklad byl živý a tvořilo jej „třicet tun“ otroků. Bigotní fanatik je nato právem sražen do pekel. Další básnický příběh Spící (1831) je o vrahovi žen a navíc má rasový podtext. Podle všeho se odehrává v New Orleansu a jeho hrdiny jsou potomci otroků. Následuje adaptace méně známé povídky Dostaveníčko (1834), pak slavná Berenice (1835). U ní Corben experimentuje s genderovou nejednoznačností, hrdinka má totiž spíš rysy mladíka. Na konci téhle brutality o vyrvaném chrupu si i tak zkušený tvůrce jako Corben neodpustí žert. Možná laciný, ale suďte sami. Následují adaptace próz Morella (1835) a Stín (z téhož roku), pak slavný Zánik domu Usherů (1839). Ten Corben nápaditě propojil s adaptací povídky Oválný portrét (1842). Pan Usher je, jak víte, vášnivě zamilován do vlastní sestry a snaží se ji malovat. Úspěšně obraz dokončí, ale ve chvíli pomyslného vítězství a vytvoření dokonalé kopie padá objekt malířova zájmu k zemi. Jak se zdá, duše vstoupila do plátna. Ale žena je pak ve skutečnosti pohřbena zaživa. Richard Corben pietně zachoval veškeré prvky původních verzí obou povídek, ale přidal psychologický rozměr, když tu silně zvýrazňuje některé Poem pouze naznačené indicie: 47 stran tohoto komiksového příběhu je zřejmě jednou z nejlepších adaptací Edgara Poea, co kdy vznikla. Neméně populární Vraždy v Rue Morgue (1841) v Corbenových kresbách věrně dodržují vzhled architektury a oblečení v Paříži 40. let 19. století a na rozdíl od řady adaptací jiných snaživých malířů a scenáristů umí Corben držet čtenáře v napětí, kdo je vrah. Co víc, přidá druhé finále, možná ještě originálnější než klasikovo. Také Masku Rudé smrti (1842) uměl přetvořit k obrazu svému (aniž ji však poškodil) a propojil ji s básní Očarovaný palác. Ta je sice známou součástí povídky o Usherovi, ale co neseznáme? Dokonale a možná ještě dokonaleji zapadá sem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Nato se kniha vrací k básním a Červ dobyvatel (1843) je adaptován s nejspíše už nepřekonatelnou obrazotvorností. Obklopí nás americký Divoký západ a jsme svědky nemilosrdné popravy milence a zrádné manželky. Vraždy spáchá plukovník Mann, ale tu... Vynoří se kdosi s maňásky a uspořádáno je představení Hamleta, přičemž maňásci zopakují reálné vraždy. Objevují se i lebky obou zabitých a hle, už nyní jsou prolezlé červy. A jsou to taky červi, kdo nato pozře všechny přítomné, vinné i nevinné. Následuje Předčasný pohřeb (1844), taktéž notně předělaný, Havran (1845), Sud vína amontilladského (1846) a knihu uzavírá galerie původních Corbenových obálek některých z těchto příběhů z let 2012–2014. Dodejme již jen, že profesor Inge, jenž svazek uvádí, byl rovněž editorem knižních řad Velcí komiksoví tvůrci a Rozhovory s komiksovými tvůrci. Sám pak napsal mimo jiné díla Komiks a jeho kultura, Charlie Brown a Peanuts (o slavném kreslíři Charlesi Schulzovi) a také Neuvěřitelný pan Poe: Komiksové adaptace prací Edgara Allana Poea. Nad závěrečnou poznámkou vydavatele Václava Dorta si poprvé uvědomíme, že jinak geniální Nezval psal českou verzi Havrana pravděpodobně ryze podle Vrchlického překladu. Aniž to, naiva, tušil, opsal i ty sekvence, které jeho důstojný předchůdce přidal pouze kvůli rýmům (i tak často poněkud krkolomným). Nezvalova verze se skutečně značně vzdálila od originálu a ve výsledku je pochmurná, ale daleko méně než předloha. Václav Dort ovšem ve svém dovětku českou recepci Edgara Allana Poea neprávem dost příkře odsuzuje. Není přece až tak zlá. Ale Dort je jiného názoru a píše: „Česká literatura jako by na Poea rezignovala. Jeho dílo není kompletně a ani systematicky přeloženo a kvalita překladů jeho básní je vesměs tristní. Velmi dobře to lze dokumentovat na příkladu Havrana, správněji Krkavce…“ Mezi překladateli této pověstné básně nato Dort právem vyzdvihuje Josefa Hiršala a upozorňuje také na bakalářskou práci Michaely Hudečkové „E. A. POE – THE RAVEN, Analysis of Sixteen Czech Translations, Based on Philosophy of Composition“. Jan Corben (jako adaptátor i kreslíř): Edgar Allan Poe. Duchové mrtvých. Barvy Richard Corben a Beth Corben Reedová. Z originálu Edgar Allan Poe´s Spirits of the Dead (2014) přeložil Jan Kantůrek s podporou převodů Václava Dorta, Martina Pokorného, Josefa Schwarze a Josefa Hiršala. Celková úprava překladů, barevné korekce a dovětek Václav Dort. Úvod M. Thomas Inge. Vydal Martin Trojan – 3-Jan, Imprint ComicsCentrum. Praha 2016. 224 stran

Čas načtení: 2019-07-02 07:42:02

Vary, den třetí: EU by měla zakázat točit Německu filmu a Casey Affleck opisuje až příliš

Při návštěvách filmů na filmovém festivalu ve Varech se střídá moment očekávání s momentem zklamání. A zatím ten druhý je častější. Evropská unie by měla zaměřit své regulace na jiné věci, než jsou obyčejné žárovky či pomazánkové máslo. Konkrétně by měla silně omezit německou kinematografii. Přišli bychom sice o filmy Toma Tykwera, ale nikdy by naši mysl neotrávily cosi tankující dva nosáči. V literatuře toho Němci světu přinesli mnoho dobrého, nicméně sledovat německé filmy je trochu za trest. A je to i případ snímku Lara (režie Jan-Ole Gerster, Německo, 2019). Ano, ten film je "koncert herecké legendy" Corinny Harfouchové, jenže jinak z "psychologického drama" trčí konstrukce, jak byl vytvořen. A nejde jen o to, že se postavy musejí chovat podle nastaveného mustru, který jim brání projevit se jako normální lidé, ale i o nesmyslné drobnosti (kterých tu je neúrekom), jako když hlavní hrdinka přijde na místo koncertu svého syna a její bývalý manžel se jí překvapeně ptá, kde se na daném místě vzala, a následně jí řekne, že jí syn přes něj posílá lístky. Lara má být filmem o ambiciózní stárnoucí matce, která si všechny své hudební sny promítla do svého syna. Ovšem kvůli zmíněné nepromyšlenosti a nedotaženosti záměru sledujeme průměrnou inscenaci, jakých televize chrlí tisíce za týden. Možná je to dáno i tématem filmu - od hudby očekáváte nějaký řád a ne náhodné kladení not za sebou. Od Němců by jeden čekal precizní práci, ale asi se v tomto vyčerpávají ve výrobě aut. Film Falešně (režie Frederikke Aspöck, Dánsko, 2019) se nějak nemůže rozhodnout, o čem má vlastně vyprávět. Varující už je samotná úvodní zápletka: do vězení přichází zazobanec podezřelý ze zpronevěry a potkává tu kápa, jehož bratr - kterého osobně zná - prodělal na akciích a nyní chce peníze vrátit. Takže milionář dostane nakládačku a nechá se raději zavřít na oddělení dobrovolných samovazeb, kde se obvykle sedí pedofilové a znásilňovači, kteří mají strach z teroru spoluvězňů. Pokud vám na to nepřijde nic divného, zopakuji: Multimilionář potká ve vězení bratra svého spolupracovníka a ten ho nechá zmlátit. Prostě je to asi tak věrohodné, jako že autor těchto řádek potká ve vězení multimilionáře, který zná jeho bratra. Ale zpět k ději: i v režimu samovazby panuje hierarchie, ačkoliv tu je pečlivě zamezeno teroru fyzickému, existuje tu ten psychický, postavený na jakési sounáležitosti. A nejsilněji se projevu v tom, co bude z mít z vězňů vytvořený pěvecký sbor na repertoáru. Hlavní hrdina se tento drobný teror snaží přemoci, čímž má zřejmě připomínat McMurphyho z Přeletu přes kukaččí hnízdo, leč nakonec se ukáže že hranice mezi manipulujícím a manipulovaným je po čertech tenká. Bohužel si režisér neuvědomil, že hranice mezi jistou citací slavného filmu a jeho nechtěnou parodií je ještě tenčí. A tak sledujeme morální dilemata, které nakonec v nic nevyústí, a postavy, které se chovají jako své vlastní karikatury. Tento sbor prostě opravdu zní falešně. Casey Affleck přivez do Varů svůj režisérský počin Světlo mého života (USA, 2019), ke kterému napsal scénář a navíc si v něm zahrál i hlavní roli. Jde o dystopii z blízké budoucnosti, ve které většinu žen vyhladí jakýsi mor. Hlavní hrdina putuje se svou jedenáctiletou dcerou (vystrojenou a ostříhanou jako kluk) americkým venkovem a snaží se co nejvíce vyhýbat lidem. Podtext je samozřejmě jasný, dívka by se stala terčem sexuálního zneužívání (ve filmu je naznačeno, že přeživší ženy muži drží k tomuto účelu). Snaží se najít bezpečnou zónu, o níž kolují pověsti a cestou se samozřejmě dostává do nevyhnutelných problémů, které vrcholí dosti násilným finále. Je to pěkně natočený film a když se na něj díváte, aniž byste kdy předtím spatřili snímek podobného žánru, může vám připadat i dosti silný. jeho potíž ovšem tkví v tom, že každému trochu něco připomíná. U východu z kina bylo možné slyšet věty typu: "To je jako..." Affleck tvrdí, že film připravoval roky, jenže mezitím se většina motivů filmu jakousi náhodou vyskytla v mnoha různých snímcích. A co víc, někdy se objevují skoro doslovně, což mimochodem dosti oslabuje účinek Affleckova filmu. Třeba když jde do města potraviny a dostane je na vládní poukázku. V zemi, kterou ovládají čistě muži a kde fungují vlaky, auta atd., dostane někdo potraviny jen tak, že nepracuje? Pochopitelnější je to ve chvíli, když si vzpomenete na podobnou událost v loňském filmu Beze stop. V něm se skrývají muž a jeho dcera v lese, protože on je pronásledován válečnými traumaty. A jdou do města, kde vyfasují potraviny, neb je přece válečný veterán... Ale nechejme rozebírání, nakolik je scénář původní a nakolik je dílem loupežnictví. Za dvacet let bude jedno, kdo s nějakým nápadem přišel jako první, rozhodující bude účinek filmu. A Světlo mého života patří do první desítky ve své kategorii, ale že nakonec přežije právě on, za to bych ruku do ohně nedal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zcela otřesný ovšem je film Bez krve (režie Alice Furtado, Brazílie / Francie / Nizozemsko, 2019), který zřejmě vznikl pro potřeby 17. kanálu brazilské televize. Historka o tom, jak se mladá dívka snaží pomocí voodoo vzkřísit svého mrtvého milého (byl to rebel - hemofilik, který by se i přes svou poruchu srážlivosti krve dožil sta let, kdyby součástí jeho image nebylo jezdění na skejtu bez chráničů a samozřejmě na odlehlém místě). Autor těchto řádek neví, zda se vůbec má v tomto případě mluvit o filmu, prostě jde o po všech stránkách neumětelský produkt. Natočený tak děsně, že Troškovy Kameňáky jsou proti tomu vrcholem řemesla. I když možná se to nějakým náctiletým s nenáročným vkusem líbit může: nejvíce naznačená masturbace mladé dívky a nahá obtloustlá blondýna procházející se v noci podél moře, protože to přece náměsíční lidé obvykle dělají. Zvláště pokud mají syna, který svou tajemnost projevuje tím, že stlouká různá prkénka k sobě a vede u toho řeči o zlu.

Čas načtení: 2024-03-05 17:01:00

Předkolo extraligy nabídne reprízu semifinále mezi Hradcem Králové a Vítkovicemi

Praha - Úvodními zápasy předkola začnou ve středu vyřazovací boje v hokejové extralize. Tři dny po posledním kole základní části se znovu utkají hráči Hradce Králové a Vítkovic a zopakují si souboj...

Čas načtení: 2024-03-06 02:01:00

Předkolo extraligového play off nabídne reprízu loňského semifinále

Praha - Úvodními zápasy předkola začnou vyřazovací boje v hokejové extralize. Tři dny po posledním kole základní části se znovu utkají hráči Hradce Králové a Vítkovic, kteří si zopakují souboj z loňského...

Čas načtení: 2024-03-06 06:00:00

Tahákem předkola bude repríza semifinále mezi Hradcem Králové a Vítkovicemi, Liberec hostí Olomouc

Úvodními zápasy předkola startují vyřazovací boje v hokejové extralize. Tři dny po posledním kole základní části se znovu utkají hráči Hradce Králové a Vítkovic a zopakují si souboj z loňského semifinále. Další dvojice v sériích hraných na tři vítězství tvoří Litvínov s Plzní, České Budějovice s Karlovými Vary a Liberec s Olomoucí. Přímý přenos úvodního duelu z Liberce sledujte od 18:50 na ČT sport a ČT sport Plus.

Čas načtení: 2024-03-06 12:00:00

ONLINE: startuje předkolo play off. Litvínov - Plzeň. Hraje i Liberec

Úvodními zápasy předkola začnou vyřazovací boje v hokejové extralize. Tři dny po posledním kole základní části se znovu utkají hráči Hradce Králové a Vítkovic, kteří si zopakují souboj z loňského semifinále. Další dvojice tvoří Litvínov s Plzní, České Budějovice s Karlovými Vary a Liberec s Olomoucí. K postupu do hlavní části play off, kam šly přímo čtyři nejlepší celky ze základní části, stačí týmům tři vítězství. ONLINE přenosy z utkání sledujte na iSport.cz.

Čas načtení: 2024-03-06 13:02:49

Předkolo extraligy nabídne reprízu semifinále mezi Hradcem Králové a Vítkovicemi. Litvínov přivítá Plzeň

Čas načtení: 2024-03-06 14:21:34

Superúterý podtrhlo favority. Biden i Trump ale od straníků dostali varovné vzkazy

Americký prezident Joe Biden i jeho předchůdce ve funkci Donald Trump si podle všeho zopakují čtyři roky starý volební souboj. Oba suverénně míří za stranickými nominacemi, což potvrdilo i volební superúterý. Ukázalo ale zároveň na jejich slabiny. Bidenovi poslali vzkaz voliči třeba v Minnesotě, Trump zase může mít problém přesvědčit příznivce své vyzyvatelky Nikki Haleyové.

Čas načtení: 2024-03-06 17:30:00

ONLINE: start předkola play off. Litvínov - Plzeň 0:0. Hraje i Liberec

Čas načtení: 2024-03-06 17:59:00

ONLINE: start předkola play off. Litvínov - Plzeň 0:1. Hraje i Liberec

Čas načtení: 2024-03-30 20:02:37

Hokejisté Zlína vyhráli v Litoměřicích a postoupili do finále první ligy

Hokejisté Zlína zvítězili v rozhodujícím sedmém utkání semifinále play off první ligy v Litoměřicích 4:0 a zopakují si loňský souboj o triumf ve valašském derby se Vsetínem. Obhájce vítězství v druhé nejvyšší soutěži v sérii se Stadionem třikrát prohrával, ale nakonec dokázal uspět. Finále začne v úterý ve Vsetíně.

Čas načtení: 2024-03-30 19:50:00

Litoměřice – Zlín 0:4. Berani vyhráli a ve finále play off vyzvou Vsetín

Čas načtení: 2024-03-31 19:00:00

Když USA naposledy zažily odvetu. Pan vajíčko neměl proti golfistovi Ikeovi šanci

Už pár týdnů je to naprosto jasné. Nestane-li se něco mimořádného, v listopadu se o Bílý dům opět utká Joe Biden s Donaldem Trumpem. Jak se připomíná, je to poprvé od roku 1956, kdy si dva kandidáti souboj po čtyřech letech zopakují. Tehdy Dwight Eisenhower podruhé rozdrtil demokrata Adlaie Stevensona. I tenkrát do jejich soubojů promlouvaly zdravotní potíže nebo izolacionismus.

Čas načtení: 2024-04-21 13:00:01

Nevěřte všemu, co nám říkají: New York je postaven na velké lži

Historie je plná nejrůznějších prodejů a výhodných obchodů. Jedním z nejznámějších příběhů je ten o prodeji Manhattanu. Ten měli indiáni z etnické skupiny Lenape postoupit Holanďanům za hrst korálků a ekvivalent dnešních 24 dolarů v hotovosti. Dnes už se zdá, že jde o událost, která se sice stala, ale jinak. A rozhodně nešlo o pár drobných. „V první řadě je nutné si uvědomit, že Lenapové nebyli tupci. Věděli, co znamená půda, byli šikovnými obchodníky. Přesto, že šlo o velmi mírumilovný národ,“ vysvětloval pro Čtidoma.cz Dalibor Moravec. Monopol na obchod v Atlantiku Lenapové, kteří mluvili algickým jazykem a obchodovali s řadou dalších domorodých Američanů, žili sezónně na dnešním Manhattanu, protože šlo o ostrov s bohatými přírodními zdroji a mnoha zvířaty. Tato zvířata – zejména bobři – přitahovala pozornost prvních Evropanů, kteří se na začátku 16. století setkali s lidmi Lenape. „Bobři byli dlouho alfou a omegou, středobodem veškerého dění. Pro Evropany šlo o luxusní zboží, kterého si považovali. Hlavně proto, že na starém kontinentu si je téměř vyhubili.“ USA genocidu indiánů dodnes nenapravili. Lidé stále mizí beze stopy, omluvou jsou drogy a hazard Číst více Nizozemští obchodníci začali s lidmi Lenape obchodovat a brzy vznesli nároky na území od dnešního Delawaru až po Rhode Island, zejména jménem Nizozemské Západoindické společnosti, která si vytvořila monopol na obchod v Atlantiku. „Společnost založila kolonii New Netherland v roce 1621 a rozšířila nizozemskou vládu přes oblast řeky Hudson. V roce 1624 žili Holanďané na Manhattě – nakonec přejmenovaném na Manhattan – v osadě zvané Nový Amsterdam,“ poukazuje na historické souvislosti Moravec. Veřejnost viděla, co vidět chtěla Nizozemská Západoindická společnost umožnila jejím členům uzavírat smlouvy s domorodci a tlačila na to, aby docházelo k co největšímu nákupu půdy od původních obyvatel. „V roce 1626 napsal Peter Schagen ve své zprávě, že Nizozemci zakoupili dnešní Manhattan od domorodců za 60 guldenů. Je tu ale řada nejasností. Za prvé nikdy nebyla nalezena žádná listina, která by to dokazovala. A pokud jde o zaplacenou částku, ta je předmětem sporu už stovky let.“ Podle všeho došlo v 19. století k zásadnímu „průšvihu“. Historik Edmund Bailey O’Callaghan totiž začal odhalovat dokumenty z holandské minulosti New Yorku a napsal první vědeckou historii státu. Mezi jeho objevy patřil Schagenův dopis z roku 1626, kde bylo uvedeno, že domorodí Američané „za tu skvělou půdu dostali nepatrnou částku šedesáti zlatých neboli čtyřiadvacet dolarů“. Částka nesedí, jsou i další nejasnosti Veřejnost se chytla oněch 24 dolarů, k tomu si přidala hrst korálků, o kterých O’Callaghan také psal, a legenda byla na světě. „Zase několik poznatků. V první řadě šedesát guldenů mělo tenkrát daleko větší hodnotu než 24 dolarů. Dnes by to byl ekvivalent zhruba tisíce dolarů. A také je nanejvýš pravděpodobné, že spolu s penězi do rukou indiánů putovaly také kožešiny a další cenné zboží. Tomuto tvrzení odpovídají další podobné transakce, které se v té době vedly,“ uvažoval Dalibor Moravec. Například listina z roku 1670 popisuje tvrdé smlouvání, které vedlo k tomu, že Holanďané získali Staten Island od lidí z Munsee. Nakonec území vyměnili za víc než 100 000 wampumových korálků, k tomu noví majitelé museli přidat velké množství oblečení, nástrojů, zbraní a střeliva. „A také slíbili, že tento akt každý rok zopakují,“ upozornil historik na další zásadní krok, který provázel tehdejší obchodování. Astronomové našli desítky nových planet. Pro bezpečnost Země je to zásadní objev Číst více Zásadní nepochopení Dá se tedy předpokládat, že Manhattan nikdy nebyl prodán už proto, že domorodci neuznávali evropské formy vlastnění majetku, a už vůbec ne individuální právo na jakoukoli půdu. „Mysleli si, že akceptují sdílení území s Holanďany, případně jim ostrov pronajímali. Opravdu nešlo o žádné hlupáky, kteří by se nechali nalákat na korálky a hrst dolarů.“ Na druhou stranu Nizozemci zřejmě skutečně věřili, že půdu kupují, a začali ji osidlovat po svém, včetně zotročených Afričanů. „V roce 1664 byl Nový Amsterdam domovem 1 500 lidí a v osadě se mluvilo až 18 jazyky. Kolem města byla vysoká zeď, kterou postavili otroci. Její pozůstatky jsou základem dnešní Wall Street v New Yorku,“ dodal pro Čtidoma.cz Moravec. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tohle jsou bakterie, které chrání naše srdce. Máte je také?.

Čas načtení: 2024-04-30 17:12:00

Fotbalisté Dortmundu a PSG rozehrají druhé semifinále Ligy mistrů

Dortmund - Fotbalisté Dortmundu a Paris St. Germain ve středu rozehrají druhé semifinále Ligy mistrů. Soupeři si zopakují souboj ze skupinové fáze, v níž na podzim Pařížané zvítězili doma a remizovali...